Dnes konečně prší, léto už mě nebavilo. Ty krůpěje vody za oknem mi připomínají Anglii, krásné toulání ulicemi Prestonu bez deštníku. Vždy si vzpomenu i na svojí první noc a den ve Stockholmu, pršelo. A bylo to nádherné, procházela jsem se u přístavu a sledovala hladinu vody podél nábřeží, jak pohlcuje miliony drobných kapek.
Nejraději mám, když se v dešti můžu proběhnout lesoparkem. To jak vám padají malé kapičky na čelo a stékají po tvářích. Nebo když se vracím domů, utahaná, zničená, vyčerpaná a otrávená životem, to pak přijde svěží déšť vhod, smyje z vás těžkost dnů a osvěží ducha. Ne, nevymýšlím si, zkuste někdy nechat deštník doma a zůstaňte jen tak stát pod širým krvácejícím nebem. Ten pocit je krásný. Někdo mi jednou řekl, že až mi bude v životě nejhůř, otoč se směrem ke Slunci. Já to udělám, ale zatím mi je dobře, mám déšť.
Žádné komentáře:
Okomentovat